Jan Jícha: Maturita
Maturita je nejzapeklitější text, jaký jsem kdy napsal, ale přitom úplně jasný. Odehrává se teď, v minulosti a v budoucnosti. Je to sci-fi, dívčí román i velké divadlo světa. Je to humoristická próza, při níž slabším povahám zatrne. Je to kniha, která je sama sobě kritikou. Je to počítačová hra, ve které se proklikáváte z jednoho levlu do druhého. Je to studijní text, jehož jednotlivé kapitoly odpovídají maturitním tématům, která jsem zadal své současné maturitní třídě. Je to literární lahůdka uplácaná ze všech druhů kýče. Je to hozená rukavice všem, kdo nemají rádi ideologickou literaturu. Je to výlev mé lásky ke světu, se kterým tolik nesouhlasím.
Je to provokace tak strašná, že mě musela těsně před vydáním krotit moje žena i můj nakladatel. Je to kniha, po jejímž přečtení dostala tatáž moje žena chuť změnit bydliště.
Je to utopie i antiutopie v jednom. Je to dílo šílence, takže ho nemusíte brát vážně ani tam, kde mluví pravdu. Je to kniha, kterou jsem napsal tak, jak jsem to uměl, ale najdete v ní odkazy i na jiné moje knihy, které jsem nenapsal, protože to neumím.
Marurita, napsal: Jan Jícha, ilustroval: Karel Jerie, vydalo nakladatelství ONYX v Praze 2009, 272 str.
Maturita: ilustrace (výběr)
———
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
———
Menu
Novinky
Obálka
Tapety
———
 |
 |
 |
 |
———
Legenda o sv. Kitrichovi
S črna drva hory mútné,
ot věkuov sde stáše.
Aj toť, bystrá voda skučí,
Bavoróv jest země našě.
Tamo cěsty divéj zvěři,
tamo skalé, kopcě ze mchu,
sěmo jednéj vlahéj jěři
sprostný pútník přijidechu.
Usěde on na kameni,
Kitrich sobě jmě jmějieše,
ež by otpočinul sobě
vzhóru hledě, sedě tiše.
Aj, bliz hory toho jitra
měšec mu i plášček vzěsta
dvé tam tatóv, lúpežniekóv,
nynie prosi Jezukrista:
„Jezukriste, hospodine,
ty opatři jejich nožě,
lačné tváři oněch Čěchóv,
tedě smiluj sě, muoj Božě.
Ty vieš, ež v ty bludné kraje
přijidech, chtě sieti vieru,
bez zámysla všěho zlého,
chtě přěbyti s Čěchy v mieru.
Zatiem proti mně, miernému
oružie vytasichu,
vše pobravše, mně nabivše,
tak mój pokoj oplatichu.
Jezukriste, dobrý súdcě,
běžie po mně jakžto vlci,
jáť života téměř pozbyv,
kamž sě v hvozdě k spásě vrci?“
An sě nábožně modléše,
povyletěch škřivan s hniezda
i k siej hořě zamieře,
letě jakžto jasná hvězda.
Aj, juž pútník vrahú slyšě,
juž bliz něho na pól svaha,
juž spěše vstav, holi pobrav,
juž juž zazřě oba vraha.
Kudy prvé škřivan vhóru
vyletěch, tudy jmu cěsta,
po nie Kitrich truden skáčě,
zas voláše Jezukrista:
„Jezukriste, dobrý rádcě,
po škřivánku, přěd vrahoma
utiekaju, juž nemohu,
spas mne Kriste, do paroma!“
A když oba vrahy stasta
toliko sto krokóv vzdáli,
náhle voda vyrazi sě,
z pramene sě řěka vali,
mocným prúdem tečě s hvozda.
Nesluši sě strach na vraha,
přěd tú vodú zastasta sě,
s porúhaniem vzasta roha.
Kitrich pad na svú kolenú,
s dieky vola Jezukrista.
Tu škřivánek pieseň zapěl,
zazurčila voda čista.
Že vyletěch škřivan s hniezda,
tehdy jmě tej hořě vzděchu
Hniezdná – všěmu lidu v paměť,
hospodinu pro potěchu.