O zlobivém houbaři, recenze leporela, napsal Jan Samohejl

Leporelolárium: Silvestrovská příloha stránek Komiksárium



Hlavou mi běží ono hamletovské: „Psát, či nepsat?“ Rozum jasně velí nepsat – je nerozum vyplodit recenzi na pátou jubilejní publikaci edice Bublanina z vydavatelské divize občanského sdružení Seqence, když je pod dílem podepsán můj úhlavní nadřízený Karel Jerie ze zmíněné organizace. Navíc Seqence drží významný balík akcií Komiksária.

To se dá eufemisticky označit za ukázkový střet zájmů, v horším případě za lobbistický komplot PR propagandy. Ale srdce má své důvody. Chápu se ostře ořezané tužky a začínám psát tyto řádky – berte nebo nechte být. Beztak už po Vánocích nemáte žádné peníze, takže jste proti všem případným reklamním kejklům dokonale imunní…


Zase cesta prašná pod nohama práší,
Zase květy rdesna můj smutek zháší
Zase myš mi z meze do cesty vleze
Ty kdo víš – víš jak je v lese!

V lese je tónů jako v nejdražším trombónu
A kdo to nepoznal, ten hned teď ať
klidně jde si dál lalala lalalalala lalala lalalalalá

Les je tak krásný, les je nejmoudřejší básník
A kdo to nepoznal, ten hned teď ať
klidně jde si dál lalala lalalalala lalala lalalalalá

Úryvek z písně „Básník les“ skupiny Vltava.

Někteří umělci povyšili místa svých příběhů na takřka svou obchodní značku. Stačí si vzpomenout třeba na Třeskoprsky Jaroslava Němečka nebo na Hvězdu smrti George Lucase. Takovým hájemstvím pro komiksového tvůrce pana Karla* je právě les, jehož poetické tóny dokáže ve svých dílech rozezvučet v mnoha polohách a odstínech. Kde si jiní pod pojmem „les“ představí jen množinu kulatiny na otop (maximálně bandasku lahodných borůvek, které natrhal někdo jiný), tam se pro pana Karla odehrává na otevřené scéně velké divadlo života, kde mají všichni ti hříbci, pytláci, krmelci, divočáci a mnozí další své nezastupitelné místo.

Volná lesní tvorba našeho regionálního génia štětce a palety se nyní nechala zkrotit do podoby uceleného příběhu O zlobivém houbaři, jehož nosičem je klasické leporelo, jaké známe ze svých dětských let. Šest desek s třinácti obrázky (na jedné desce jsou dvě vyobrazení) v sobě ukrývá obrázkový seriál komentovaný veršíky z dílny Karlova bratra Denise.

Sudetský míšenec Standa Lošák

Setkání s leporelem srdce každého komiksového rutinéra musí nutně osvěžit. Je to příjemná odbočka z toho vyčpělého světa osmačtyřicetistránkových francouzských alb a ušmudlaných sešítečků se superhrdiny americké produkce. Mám lehkou fóbii z pomačkaných stránek, takže jasně preferuji pevnou vazbu před brožovanou. Lepolerovou harmoniku, kde každá stránka je sama o sobě pevnou vazbou, vnímám jako evolučně nejvyšší stupeň knihařského umění. Navíc takovou skládačku nejedno dítě ocení jako svébytný stavebně-herní prvek, který se vmžiku změní na variabilní ohradu, most nebo třeba rampu pro angličáky.

Dost už ale adorace formy, jaksi samozřejmou přidanou hodnotou každého leporela je v neposlední řadě, a to bych rád zdůraznil, i jeho obsah. Velkou inspiraci lesního eposu O zlobivém houbaři spatřuji v jadrných německých prekomiksech typu Ježipetra nebo Maxe a Mořice. Ostatně pan Karel na obálce posledního českého vydání zmíněných výtečníků Wilhelma Busche hodnotí toto obrázkové dílo nebývale vysoko. Zlobivého houbaře s německými díly spojuje zvláštní rozkročení mezi tvorbou pro děti a zároveň hororovou produkcí pro dospělé. Navenek se vše snaží jasně cílit na nejmenší, samotný děj však míří jasně na dospělého otrlého čtenáře. Snad mi dospělý otrlý čtenář odpustí, že v následujících řádcích poodkryji z peripetií díla poněkud více, než je v recenzi běžné, leč nemohu jinak.

Leporelo O zlobivém houbaři je o zlobivém houbaři. Jeho české jméno, Standa Lošák**, mylně naznačuje příslovečnou slovanskou holubičí povahu svého nositele. V opozici s výše napsaným je houbařův vzhled a chování čistě arijské – blonďaté vlasy, záliba v bílých podkolenkách a německém tralaláčku i poněkud velkopanské móresy známé občas od našich severozápadních sousedů. Zkrátka, tento sudetský míšenec dělá z lesa paseku, chcete-li kůlničku na dříví, a v přírodě se chová jako divá zvěř, což divoké lesní zvěři přirozeně vadí. Zvířátka si na Standu stěžují u pána lesa, starého trpaslíka. Tento žlučovitý zakrslý geront jako odpověď zaveršuje „Za takové počínání, zaslouží si potrestání“. Svérázný Krakonošův levoboček však neodkáže své přátele na osoby odpovědné – myslivce, policii, ochránce přírody, Ministrestvo životního prostředí. Jeho slova jsou rozkazem k lynči.

A nyní vyprávění cele míří do temných vod dekadence, které jsou na hony vzdáleny tradiční nabídce z dětských oddělení knihkupectví. Doslova hrůzná je reakce naslouchajících. Dosud roztomilá, vyplašená a poněkud ušláplá zvířátka se rázem mění na biologická monstra bažící po krvi. Průběh vendety, při které pán lesa s družinou spolupachatelů zaútočí na spícího Lošáka, je otřesný. Nejedno dítě může ještě dlouho strašit použitý obrázek utíkajícího houbaře, za kterým ve vzduchu povlává zjevně masožravý zajíc s chutí zakouslý do Standova kolena. Pak už následuje jen neúspěšný pokus o utopení hlavní postavy a závěrečný pohled na smějící se spokojené obyvatele lesa s doprovodným textem: „A tak celý les má radost, na frak že dal škůdci - a dost.“

Jako od Moneta

Konec je všechno možné, jen ne happyend dětské pohádky, spíš vyvrcholení postmoderní hříčky pro ty, kteří mravní relativismus povýšili na možnou tvůrčí hodnotu. Pan Karel se dokonce v původní verzi lepolera „rozjel“ s ještě větší vehemencí. To když na obrázku Lošákova snu zobrazil přítomné harémové konkubíny „nahoře bez“. Až na intervenci mistrovy manželky umělec houbařské nymfy milosrdně ošatil i horním dílem plavek.

Zanechme však plavky plavkám a dovolte mi plynule přejít k vizuálnímu dojmu z leporela. Použitá kresba tuší s akvarelem a temperou je jedním slovem exemplárně dokonalá. A ty barvy! Hlavně zelená má v lesnickém thrilleru, jak se trefně říká, zelenou – od světlounce radioaktivních odlesků, přes typický „bohemkoidní“ odstín až po sytě černou s homeopatickým buketem anglického pažitu. Použitá práce se světlem prozrazuje důkladné studium pláten Clauda Moneta – zejména je patrný vliv cyklu „Rouenská katedrála“ na odvážnou výbarvu zelených mraků, na neskutečné průniky zelenožluté do mysticky promodralé siluety pána lesa, na famózní červánky…

Čtenář vystaven těmto impresím odpustí i nepravděpodobný detail, že totiž Standa míří do lesa, cituji, „časně zrána“. Vandalové, však, jak známo, si ráno rádi přispí. Pan Karel si toho je nepochybně vědom, jen chtěl příběh otevřít působivým východem slunce. Motivicky mi proto na poslední straně obsentuje měsíc deroucí se na oblohu, protože lesní epopej se odehrává v rozmezí jednoho dne.

Leporelo na diplomku

Další věcí, kterou leporelo implicitně až explicitně slibuje a neplní, je obraz lesního hradu. Zvířátka totiž během své cesty divočinou hledají pomoc i u lesního šamana (medicimana jsem zatím v textu nezmínil, v krátkém článku dost dobře nejde vyjmenovat celou plejádu postav.). Scéna je popisována slovy: „Šaman lesní dá jim radu: „Zeptejte se v lesním hradu.““ Následující výjevy však zachycují opět jen zelené hvozdy. Po zmíněné tvrzi ani památky. Může samozřejmě jít o poetickou licenci, kdy neprostupné houštiny vegetace na sebe berou pomyslnou funkci středověkého opevnění. Pak ale vyvstává otázka po mantinelech imaginace a básnické odpovědnosti za ni.

Škoda, že na hlubší literárně vědnou analýzu už nezbývá prostor. I tak by šlo jen o jednu z řady cest, jak se k autorskému mýtu O zlobivém houbaři vztahovat. Jen poznámky během prvotní četby mi vyšly na hustě popsaný papír formátu A4, kde jsem ani nezohlednil zařazení leporela do výtvarníkovy další komiksové tvorby, nevzal v potaz ekologické konsekvence recenzovaného díla a podobně. Určitě by to všechno vydalo na diplomku nebo bakalářku.

Závěrem můžu napsat jediné – od četby antologie Mistrovské dílo Korejských Komiksu mne nic tak mocně nepudilo k napsání článku. Mistrovské dílo Korejských Komiksu se nakonec nedostalo ani do nominací na překladatelskou Muriel, jak jsem optimisticky prorokoval. Lošák by si ale Saudkovu děvu za Nejlepší původní leporelo fakt zasloužil.
A kdo to nepoznal, ten hned teď ať klidně jde si dál lalala lalalalala lalala lalalalalá.

* Uvádět celé jméno u kamaráda mi přijde trochu škrobené. Zároveň si užitím slova „pan“ udržuji tolik potřebný kritický odstup.
** Označení pro druh stopkovýtrusných nelupenatých hub.

www.Komiksárium.cz

Jan Samohejl