Šifra mistra Hanky, R. J. Hřebíček (www.komiks.cz)

Boj o Rukopisy, který občas plane a občas jenom doutná, se táhne už nějakých 190 let, od doby, kdy byly tajemně zaslány hraběti z Kolowrat neméně tajemné pergamenové listy, později zvané Rukopis zelenohorský (RZ). Spolu se svým souputníkem Rukopisem královédvorským (RK) se RZ stal příčinou perných diskusí a sepsání stovek článků a knih. Šifra mistra Hanky pánů Jerie a Matějíčka je zatím určitě nejkurióznější a možná nejzábavnější z nich. Jako starý fanda Rukopisů bych „Pravdivé historii Rukopisů“, jak zní podtitul, rád věnoval několik řádků, abych někde trochu školometsky poopravil a jinde doplnil některé zajímavé údaje.

Jaroslav
Nutno začít pochvalou – komiks je to zábavný a je vidět, že si jeho autoři se zjišťováním informací dali práci poctivější než nejeden autor učebnic. Hlavní zápletka víceméně kriminální je jistě fantastická (i když kdo může ve sporu o RKZ trvat na nějakém „jistě“...), ale s daty pracuje velmi podmanivě, až jednoho občas zamrazí (k tomu se dostanu níže).

Autoři se ke své škodě připravili o pár tajemství navíc – je potřeba vědět, že Hanka nenašel žádné „Rukopisy“ , jak se může zdát po přečtení komiksu, ale jenom ten jeden ve Dvoře Králové. Ten druhý svazeček, ještě záhadnější, protože psaný neobvyklými písmeny a od pohledu ještě starší, přišel do Prahy anonymně poštou; a až za 50 let zjistili, že pochází ze Zelené Hory; Hanka s ním nic společného neměl.

Zastavme se na chvilku u „Jaroslava“, což není jen jméno hlavního hrdiny – komiks začíná působivým a věrným zpracováním (dokonce až po tu tatarskou princeznu „nahoře bez“ na straně šest) hrdinského zpěvu, který líčí vítězství Jaroslava nad Tatary r. 1241. Jaroslavem se tradičně myslí ten ze Šternberka, ale je možné, že to ve skutečnosti on nebyl, možná to byl ten ze Slivna; možná to dokonce vůbec nebyl Jaroslav, ale Zdeslav. A snad to ani nebyli Tataři, ale Kumáni, a nebylo to roku 1241, ale roku 1256. Když tohle zvážíte, musíte uznat, že jako symbol záhady RKZ si autoři nemohli vybrat lepší jméno, než to, které nás provází celým příběhem. Pro zvědavé dodejme, že Jaroslav ze Šternberka jako vítěz nad Tatary r. 1241 asi opravdu vznikl zmatením dvou a více postav a možná i válek v kronikářské tradici už někdy ve 14. století.

Píč
Zápletka boje mezi „zmijemi“, které touží RKZ zlikvidovat, a „pohrobky“, kteří se památky naopak snaží uchovat pro další generace, je mazaná a občas vtipně „naroubovaná“ na historické události, jako je třeba soudní proces Kuh versus Hanka roku 1858, o kterém komiks referuje vcelku přesně. A když jsem říkal, že mě zamrazilo, měl jsem na mysli strany 28 a 29, které vypráví o smrti profesora Josefa L. Píče, významného archeologa. Ten totiž skutečně obrazil půl Evropy a vyžádal si r. 1911 posudky tehdy největších kapacit o hmotné stránce RK; posudky vyzněly veskrze příznivě a profesor se vrátil s radostí zpět. Když o své cestě poreferoval v tisku, sneslo se na něj krupobití hlavně z Herbenova časopisu „Čas“, kde skutečně vyšel výsměšný článek nějakého septimána, který žádným septimánem nebyl. J. L. Píč měl slabé nervy, zastřelil se – a o Vánocích o něm Herben napsal další snůšku sprosťáren, asi aby měl co číst na cestě na Věčnost...

Pár poznámek k doslovu na straně 47. Na začátek se vloudila chybka, RK byl nalezen r. 1817 a ne roku 1816 (toho roku byla nalezena tzv. Píseň vyšehradská, která bývá spolu s Milostnou písní krále Václava a meziřádkovým překladem Evangelia sv. Jana řazena také mezi Hankova falza). Další omyl je v tvrzení, že i Dobrovský považoval Rukopisy za padělané – není tomu tak, sice to od sebe autoři učebnic donekonečna opisují, ale „modrý abbé“ měl za padělaný jen RZ, naopak RK si velmi vážil a kladl jej na začátek 14. století.

Bělohoubek
K roku „velkých bojů“ – 1886 – je zase třeba dodat, že tehdy proběhly velmi pečlivé chemické zkoušky profesora Bělohoubka. Jejich výsledkem bylo, že „Rukopis královédvorský se po stránce chemické chová jako ostatní středověké památky.“ V doslovu se správně připomíná „chemická linie“ – prakticky všechny chemické zkoušky od r. 1840 dopadly pro Rukopisy velmi dobře. Na chemii obránci RKZ sází dodnes, ostatně v jejich čele stojí v současné době právě chemik.

Když jsme u té chemie – často se ve škole dozvíte, že v RK byla nalezena berlínská modř, novověké barvivo, čímž je tato památka usvědčena jako falzum. Berlínská modř v RK skutečně je, ale je jí obtažena jediná iniciála a pod ní byly nalezeny zbytky červené a zelené barvy, takže modř se do rukopisu dostala při nějakých „restaurátorským pracích“, které mohl provést kdokoli – je to, jako kdybyste dnes počmárali nějaký středověký rukopis propisovačkou; to by bylo také novověké barvivo ve středověkém rukopise. Možná iniciálu berlínskou modří vybarvil sám Hanka, v rukopise je jeho „oprav“ více a máme docela přesvědčivé důkazy, že modř v RK nebyla ještě kolem r. 1830.

Ivanov
V doslovu je zmíněna prvorepubliková obrana RKZ a její nejvýznamnější představitel, profesor Mareš, lze říci otec moderní české fyziologie – ale je potřeba připomenout hlavně profesora Viktorina Vojtěcha. Ten byl, jakožto přední odborník v oboru vědecké fotografie, pověřen Akademií věd, aby provedl fotografické zkoušky – za použití rentgenu, ultrafialového a infračerveného záření atd. Vojtěch, který spolu s většinou považoval RKZ za falza, ovšem během zkoušek změnil názor a přešel do tábora obránců – stal se druhým předsedou Československé společnosti rukopisné a ve fotografických zkouškách pokračoval ve třicátých a čtyřicátých letech. Vypsal dokonce odměnu 10 000 Kčs, tehdy velmi slušné peníze, pro toho, kdo by dokázal vyrobit tak přesvědčivé listiny jako RKZ – nikdo se nenašel... Když se probíráte dokumentací z výzkumů Vojtěchových a o třicet let pozdějších Ivanovových, zarazí vás, že Vojtěch mnohde použil přesnějších technologií a metod než jeho následovníci.

S průzkumem týmu Miroslava Ivanova se to má také dost tajemně. Jednak je zvláštní, že Akademie nepovolala odborníky, kterých měla jistě dost, ale průzkum byl svěřen spisovateli, právníkovi, akademickému malíři a dvěma příslušníkům bezpečnostních složek. Je to jako svěřit ostatky prvních Přemyslovců řezníkovi, namísto antropologovi, řekněme prof. Vlčkovi. Ano, i řezník pracuje s kostmi, ale o lebce sv. Václava by vám toho mnoho neřekl. Průzkum tedy dopadl tak, jak dopadl, a jeho tradiční interpretace v neprospěch Rukopisů je spíše věcí spisovatelského umu Miroslava Ivanova. Ostatně – dvakrát proběhla oponentura a dvakrát se odborníci vyslovili nepříliš lichotivě o Ivanovových metodách a interpretaci výsledků, naposledy roku 1992. No a zmíněný Kriminalistický ústav se od Ivanovova týmu distancoval nedlouho po skončení zkoušek. Do doslovu se vloudil omyl, ovšem velmi častý – že totiž Ivanovův tým prováděl nějaké chemické výzkumy; pravda je ta, že v protokolech o zkoumání (které existují v několika verzích, což také není ve světě vědy zvykem) není o chemii ani to pověstné „ň“, ačkoli jedna verze Protokolů chemii uvádí v nadpisu.

Oponentury k výzkumu Ivanovova týmu vyšly naštěstí tiskem spolu s dalšími rozbory za přispění Ministerstva kultury ČR, takže se každý může přesvědčit, jak se to má s jejich průkazností.

Závěrem svého povídání chci autorům poděkovat za zábavné čtení a za práci, jakou si dali s Rukopisy a studiem jejich osudu – nebývá to dnes zvykem. Hlavní hrdina komiksu vzpomíná na straně 12, jak se mu RKZ staly životní vášní už někdy na gymplu. Přiznávám, že jsem na tom úplně stejně, a proto mě dílko pánů Jerie a Matějíčka potěšilo: tipuji, že i díky němu propadne záhadě RKZ ještě nejedna duše...

Zajímavé odkazy:
Česká společnost rukopisná
Plný text RK